Nejdříve si ujasněme pojmy. Imitace je zjevná a neskrývaná napodobenina něčeho jiného a neměli bychom si ji plést s plagiátem či padělkem. Imitace je legitimní v mnoha oblastech lidské činnosti. Imituje se v hudbě, imitují se potraviny a ano, imitace velmi intenzivně vnímáme také v oblasti interiérového designu, konkrétně u povrchů materiálů. Ačkoliv se určitá skupina architektů dívá na imitace skrz prsty, faktem je, že velmi rozšířily kreativní možnosti interiérových designérů. Imitace pokračují tam, kde končí možnosti přírody a toho, jaký materiál nabízí. A to v mnoha ohledech – estetických, funkčních či ekonomických.
Originál vs. napodobenina
Hned zkraje je potřeba zdůraznit, že celá řada (a možná je to většina) architektů imitacemi opovrhuje a preferuje při návrzích interiérů pravý přírodní materiál. Ing. Filip Pavliňák z ateliéru pavlinak.com se dívá na tento postoj s mírným despektem: „Existují architekti, kteří jsou vedeni k tomu dodržovat ideové standardy architektury, dělat zásadně hlubokou architekturu, přistupovat k projektům navýsost esteticky a nereflektovat příliš reálné potřeby klienta. Pravděpodobně razí tezi, že když už si u nich zákazník něco objednal a zaplatil za to, nebudou mu nabízet něco, co je levná imitace nebo alternativa.“ Podle Pavliňáka však tato konzervativní skupina odborníků nerozpoznala celou řadu výhod, které imitace zákazníkům přinášejí, kupříkladu praktičnost. „Dnešní technologie umožňují, že pokud do toho materiálu fyzicky nekousnete, nepoznáte, zda se jedná o původní přírodní matérii, nebo imitaci,“ doplňuje svého kolegu z branže interiérová designérka Ing. Gábina Fridrichová, z rodinného dua Fridrichová Design Interiéru.
Není imitace jako imitace
Imitace se prosazují u povrchů všech materiálů. V tapetách, v keramice, v dlažbě, betonu, skle, dřevě, u všech typů podlah, i u koberců. Koberce se na trhu nabízejí s potiskem dlažebních kostek, tedy kočičích hlav, vinylové podlahy se běžně vyrábějí v imitaci kamene i dřeva. V dlažbě se vždycky imitoval kámen, ačkoliv začátky byly úsměvné.
Společnost Rako začínala tím, že na dlaždičku dávala 16 odstínů barev a prodávala jen barevné kolekce. S nárůstem technologií – sítotisku či 3D tisku různých reliéfů – rostl postupně i význam imitací. Renomované keramičky usilují o co největší autenticitu. U jednoho dekoru, kupříkladu u dlažby z travertinu, se opakuje každá 32. kachlička. Originál se fotí tolikrát, aby se pak u imitace nestalo, že budou dvě stejné kachličky vedle sebe. „Pověsti imitací uškodily levnější varianty. V hobbymarketech si koupíte kachličky jako imitaci mramoru, ale dekor je na každé kachličce stejný. A to sráží celkový dojem,“ srovnává různé kvality imitací Gábina Fridrichová.
Imitace lepší než originál
Abychom ocenili výhody imitací, vezmeme si za příklad imitaci betonu. Když se odlije surový beton, je výrazně porézní. To znamená, že dostat z něj kupříkladu červené víno, je mission impossible. Imitace, v tomto případě cementová stěrka na bázi epoxidu, je na rozdíl od svého předobrazu tuhá jako plast a je velmi jednoduše udržovatelná. Stejné je to i u dřeva. Pravá dřevěná podlaha je opravdu velmi citlivá na dopad jakéhokoliv předmětu, třeba hrníčku, který po sobě zanechá nevyčíslitelnou škodu. „Když vám vyteče pračka do dřeva, tak se roztrhá. Když to máte na dlažbě v imitaci dřeva, tak to bezbolestně setřete,“ zmiňuje Fridrichová. „Jsou prostory, kde miluju dřevo a jsem extrémním zastáncem přírodního materiálu, ale napodobenina nám pomáhá tam, kde to s přírodním materiálem nefunguje. Asi těžko můžeme udělat dřevěné obložení kolem vany, že?“ pokládá řečnickou otázku Pavliňák.
Je přírodní skutečně přírodní?
Sovy nejsou tím, čím se zdají býti. Platilo to v městečku Twin Peaks, platí to i v případě přírodního dřeva. Jistě, nic nenahradí ten pocit, tu autentickou kresbu dřeva na podlaze a asi nic nezmůžete s tím, že dlažba, ač v imitaci dřeva, bude vždycky chladná. Upřímně, nejspíš bude i rozdíl v následcích pádu dítěte na dlažbě oproti dřevěné podlaze. „Ruku na srdce, dnešní přírodní dřevo má opravdu hodně daleko od opravdu přírodního dřeva – od dřevěné fošny, která se dávala před sto lety,“ nabourává zažitý stereotyp Filip Pavliňák. Dřevo se za časů našich prababiček udržovalo kupříkladu volskou krví. Dnes si pod přírodním dřevem představme spíše imitaci něčeho prapůvodního – jsou to víceméně třívrstvé podlahy, které se impregnují speciálním lakem nebo olejem.
Pokud jste zmateni, co je a co už není imitace, tak vězte, že existuje x stupňů imitace. Je jen otázka, v jakém stupni se nacházíme. „Každý osvícený dodavatel, pokud chce mít širší spektrum svých produktů, nabízí vše od přírodních materiálů až po imitace, včetně mezistupňů,“ dodává Pavliňák. Co je přírodní a kde je ta hranice, kdy to už přírodní není? Velké téma. Jsou přírodní domy ze slámy, která je nahozena hliněnou omítkou? „Pokud chcete, aby vám ta hliněná omítka vydržela víc jak dva roky, tak se k tomu často přidávají aditiva na bázi silikonů, plastová vlákna a tak dále. Ale je to pořád ještě hliněná omítka?“ pokládá (spíše sám sobě) otázku Pavliňák.
Na kameni kámen
Ne, nezveme vás k táboráku a kytaře, abychom si zapěli známý hit bratří Nedvědů. Jen si řekneme pár vět ke kameni. Právě imitace kamene se často vyrábějí tak, že se kámen rozemele, spojí se pojivem na nějaké chemické bázi – pohledově má barvu jako kámen, dokonce má i jeho vlastnosti. Výsledkem je, že se s ním lépe pracuje a lze jej odlít do formy, jaká je potřeba. To je právě zmiňovaný mezistupeň. „Absolutní imitaci kamene si představme jako něco plastového nebo cokoliv ze vzorníku lamina, které dnes dokáže dobře imitovat břidlici i v rámci laminace. To už s kamenem nemá nic společného,“ říká Pavliňák. Imitace kamene se dnes používá de facto ve všech místnostech – v koupelně, předsíni, na stěnách, za kuchyňskou linkou i na balkoně.
Imitace bourají mantinely
K imitacím se váže jeden elementární fakt. V přírodě je pouze jeden dub, jeden ořech nebo jedna olše. Je jeden travertin, jsou pouze tři žuly. V imitacích existuje travertin ve škále od šedobílé až po oranžovou, máme k dispozici až 16 odstínů v jednotlivých dřevech. A to se v přírodě najít nedá. „Imitace jsou zkrátka dál než přírodní materiály – nabízí pestrost jak co do struktury, tak barevnosti,“ zmiňuje klíčový přínos pro práci designérka Fridrichová. Pavliňák dodává, že přírodní travertin je vlastně do koupelny – kvůli vysoké nasákavosti – nevhodný, zatímco jeho imitace je jednolitý střep s minimální nasákavostí de facto nerozbitný. Čili imitace opět předčí originál. Vzhled je stejný, ale fyzikální a mechanické vlastnosti jsou na jiné úrovni a cenově je to srovnatelné. „Imitace naši práci velmi rozvíjí. Můžu si vybrat ze všech barev kamenů, aby byl interiér doladěný přesně tak, jak bych si představovala. Pak mi nejde o to, jestli použiju přírodní kámen nebo imitace,“ doplňuje Gábina Fridrichová. „Gábina má pravdu, porcelánky nebo výrobci vinylů vám dnes nachystají, domíchají a udělají vše přesně podle vašich představ,“ libuje si Pavliňák.
Zdravotní aspekt
Filipa Pavliňáka ale z druhé strany trápí zdravotní hledisko všech prvků v interiéru. „Já osobně řeším, čím je ta která imitace dřeva natřena či napuštěna, jak je technologicky vytvořena – proto mám problém s vinyly, které byly původně díky své odolnosti určeny do chemických provozů. Ale totéž můžeme říct o třívrstvém dřevu, které je slepené lepidlem, nebo o travertinu, který se napouští do olejů, aby nebyl nasákavý. Zdravotní aspekt je dnes skloňován ve všech pádech – emise VOC látek ve výmalbách, plasty, lamináty, i v OSBéčku a v DTD je chemická látka,“ vydechne Pavliňák. „Pokud mohu soudit, pak nejzdravější je imitace ve formě dlažby. To je hliněný prášek vypálený na 1250 stupňů, tam není z chemie nic,“ říká Pavliňák.
Budoucnost imitací
Dle obou designérů je zde pro vývoj imitací ještě další prostor. Vezměme si imitaci kytky. Dnes je zpracovaná takovým způsobem, že pokud ten list nechcete přímo utrhnout, tak nepoznáte od originálu rozdíl. Přijde čas, kdy rozdíl nepozná ani profesionál. „Firmy investují nemalé prostředky do toho, aby imitace měly stejný projev jako přírodní materiály, a k tomu lepší užitkovější vlastnosti,“ predikuje imitacím růžovou budoucnost Filip Pavliňák.
A klient?
Podle obou designérů je to právě klient, jeho životní styl a potřeby, které ve finále rozhodují. Není to překvapivě cena, protože zdravotně nezávadný vinyl na korkové podložce, masivní dřevo nebo kachle v nějakém větším formátu stojí plus minus stejně. „Mezi originálem, imitací a případnou kopií je často tenká hranice – naším úkolem je mít přehled, udělat si vlastní názor, empaticky vnímat potřeby klienta a nabídnout mu všechny přijatelné alternativy,“ říkají oba architekti unisono. „Architektura není primárně jenom o penězích a o estetice, ale i o reálných potřebách klienta,“ uzavírají oba architekti.
Článek vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2021. Celý magazín nebo předešlá čísla si můžete přečíst ZDE.
